Absinth

Absinthismus

Při diskuzi o klinických důsledcích thujonu a absinthu je třeba vést v patrnosti, že většina údajů, které máme k dispozici pochází z klinických pozorováních učiněných v pozdním 19. století a nejsou proto zcela spolehlivé a klinicky důležité.

„Údajné“ příznaky absithismu

S rostoucí masovou spotřebou absinthu přibývalo chronických spotřebitelů absinthu – a pravděpodobně se také zvyšovaly dávky, u kterých došlo k epileptickým záchvatům, poruchám řeči, poruchám spánku, mentálnímu zpoždění, sluchovým a vizuálním halucinacím a konečně k úmrtí. Tato sbírka příznaků zrodila termín „absinthismus“, ale není jasné, zda tento syndrom vůbec existoval.

Absinthismus byl v té době údajně dále charakterizován poškozením mozku, problémy s trávením, rizikem psychiatrických chorob a dokonce sebevraždou. Byl dokonce zaznamenán vyšší výskyt rakoviny jícnu u pijáků absinthu. Oproti tomu jiní autoři doporučovali mírné dávky absinthu jako hodnotný lék proti depresím.

"Chronický absinthismus se projevoval křečemi, ochromením, slábnutím paměti, nespavostí, halucinacemi, epileptickými záchvaty a celkovou degenerací. Stejné efekty však dokáže vyvolat i samotný alkohol. Dnes je už absinth zbaven toxinů a našel si znovu mnoho příznivců nejen mezi umělci," tímto končí článek Absinth mýtů zbavený na novinky.cz.

Valentine Magnan

Vědecká i populární lékařská literatura té doby démonizovala absinth, v mnoha případech připravovala cestu pro protiabsintové hnutí střídmosti. Definice absinthismu jako specifického syndromu odděleného od alkoholismu je úzce spojena s francouzským lékařem Valentinem Magnanem. Magnan ve své práci o absinthismu mezi lety 1864 a 1874 popsal vizuální a sluchové halucinace spojené se změnami vědomí po konzumaci absinthu. Jiní autoři popisují akutní symptomy absinthu jako jsou halucinace, neklidnost, zmatení, delirium a epileptické záchvaty.

Symptomatické rozdíly mezi pijákem absinthu a obyčejného alkoholu byly předloženy na Prvním mezinárodním kongresu eugeniky: při absinthismu je „halucinační šílenství“ popsáno jako „aktivnější s náhlými návaly delirií, hrozivější, někdy provokující nejnebezpečnější reakce extrémního násilí.“ Dále byly poskytnuty kompletní statistiky centrálních služeb pro přijímání nepříčetných osob města Paříže.

V letech 1867–1912 bylo ošetřeno 16 532 pacientů s otravou alkoholem. Z toho 70,3 % bylo diagnostikováno jako „chroničtí alkoholici“ ale jenom 1,0 % všech pacientů bylo shledáno s projevy absinthismu. Vzhledem k vysoké spotřebě absinthu v Paříži té doby je otázkou, zda nebyly extrémní formy chronického alkoholismu omylem popsány jako absinthismus.

Pokusy s pelyňkovým výtažkem na zvířatech

Je třeba znovu zdůraznit, že klinické zprávy byly v té době víceméně pouze popisné nebo spekulativní, protože příčinné spojení mezi absinthem a thujonem a výše zmíněnými příznaky se nikdy nepodařilo hodnověrně dokázat. Avšak pokusné studie provedené na zvířatech prokázaly, že pelyněk je původcem absinthismu, zvláště epileptických záchvatů. Všechny studie byly provedené za použití tzv. „essence d'absinthe“ (farmaceutický výtažek z pelyňku) nebo čistých silic pelyňku, avšak často se pro tyto výtažky používal pouze výraz „absinth.“ I v současných knihách se výraz „absinth“ a „esence absinthu“ používá zmatečně jako synonym.

Při vstříknutí v čisté formě má výtažek z pelyňku a alkohol zřetelně rozdílné příznaky. Tyto výsledky byly zobecněny a přeneseny na člověka, který pil vysoké koncentrace alkoholu s nízkou koncentrací pelyňkového výtažku. V dalších pokusech byla morčata a jiná malá zvířata umístěna s pelyňkové esencí, zatímco kontrolní skupina morčat byla „uzavřena s mističkou čistého alkoholu.“ Na rozdíl od zvířat, která dýchala alkohol a následkem byla jenom opilá, u morčat, která dýchala výpary z pelyňku došlo zpočátku ke vzrušení a následně epileptickým záchvatům.

Tyto pokusy a závěry Magnana a kolektivu byly kritizovány již v roce 1869, kdy The Lancet (britský lékařský časopis) komentoval neadekvátnost důkazů k prokázání, že absinthismus se liší ve své podstatě od chronického alkoholismu. Nespavost, třas, halucinace, paralýza a i epileptické záchvaty byly popsané jako dobře známé příznaky prostého nadužívání alkoholu. Následky inhalace koncentrovaných pelyňkových výparů nebyl viděn jako převoditelný na účinky malých, souvislých orálních dávek.

Ve Velké Británii vedlo nepřátelství vůči Magnasovým pokusům tak daleko, že Královská společnost pro prevenci krutosti páchané na zvířatech odsoudila v roce 1874 tři anglické lékaře, kteří pomáhali Magnanovi při prokazování, že nitrožilní injekce pelyňkového výtažku způsobuje u psů epilepsii. Žaloba se nezdařila a Magnan se vrátil do Francie.

Boyce zahájil další šetření, aby se určil původ těchto záchvatů u pelyňkové epilepsie. Za tímto účelem bylo v mozku a v míše koček učiněno množství ran a byl aplikován pelyněk buď okamžitě nebo po uplynutí dní nebo týdnů. Zjistilo se, že pelyněk při působení pouze na míšní centra (včetně mozečku) mohl způsobit sérii „křečových záchvatů“ rozdílných od kortikálních pomalejším rytmem stahů. Při pokusech Otta na králících byly tyto výsledky zpochybněny jako ne „míšní“ ale pouze „kortikální křeče,“ což vzneslo otázku způsobilosti krutých technik 19. století při zjišťování fyziologického původu epilepsie.

V pozoruhodné práci Ossipowa byl poprvé diskutován problém různých výtažků pelyňku a epilepsie u zvířat. Neúspěch při snaze některých výzkumníků zopakovat Magnanovy pokusy byl vysvětlován nedorozuměním mezi pojmem „absinth“, „absinthová esence“ a „výtažek absinthu.“ Ossipow zdůrazňoval, že pouze „absinthová esence“ (nealkoholický olej pelyňku) a ne hotový alkoholický nápoj (ve Francii nazývaný „extrait d'absinthe“) je schopná způsobovat u zvířat epileptické záchvaty.

Další studie vedené Cunninghamem a Lesieurem došli k jedinému závěru, který může být ze všech těchto zvířecích pokusů učiněn, je, že pelyňkový olej ale ne absinth je schopen způsobovat epileptické záchvaty u zvířat i u lidí.




Již jsme ohodnotili několik populárních českých absinthů.
Připravujeme více.